Pavel je můj spolužák ze Střední průmyslové školy ve Zlíně. Pamatuji si ho jako nejlepšího hráče Counter-Striku ve třídě s přezdívkou Jumper. Patřil k premiantům, nepil alkohol, nehulil před vyučováním ani během něj, celkově se řadil mezi těch pár „normálních“ a kdyby mi tenkrát někdo řekl, že mě jednou bude léčit jedem žáby Listovnice Dvoubarvé, pošlu ho rovnou na psychiatrii. No a o dvacet let později spolu sedíme v Lužáneckém parku, on žhaví malé dřívko a chystá se mi vypálit díru do nohy… O tom ale později. Prvně se vrátím o pár týdnů zpět do momentu, kdy jsem Pavla potkal po dlouhých letech poprvé. Jel jsem za ním na kole do Lužánek a čekal konverzaci o investování, o indexech, o Bitcoinu, možná o dětech… A dozvěděl se o Kambu, což mi hned začalo pracovat v hlavě. Chtěl jsem to zkusit, ale upřímně jsem neměl nejmenší tušení, co od toho čekat, takže jsem udělal první věc, kterou udělá každý moderní muž. Řekl jsem o tom svojí ženě, která si to vygooglila a zjistila, že po tom jedné Varšavance otekl mozek, načež mi pohrozila rozvodem, pokud se mi to stane taky. Souhlasil jsem a domluvil si s Pavlem seanci. Pořád jsem ale nevěděl, jak k tomu vlastně přistoupit. Začal jsem tedy studovat, abych si zodpověděl pár základních otázek, což skončilo tím, že jsem těch otázek měl mnohem víc. Zprvu jsem přemýšlel nad tím, co chci vlastně léčit. Po chvíli bádání jsem se ptal sám sebe, jak k tomu asi přistupuje indián někde v brazilském deštném pralese. Kambo je totiž tradičně užíváno hlavně jako medicína pro léčení tzv. stavů Panema, což se dá přeložit jako „nemoc neúspěšného lovce“. „Takže si to dáš a začneš lovit veverky po Lužánkách?“ ptala se mě moje skvělá žena a já jen souhlasně pokyvoval hlavou. Věděl jsem ale, že podstata celé té věci je úplně někde jinde. U indiánů, kteří byli dlouho neúspěšní, se začaly hromadit negativní emoce, ztráta energie a sebevědomí a začala se dostavovat apatie, lenost a celková nechuť do života. Dnes bychom to mohli nazvat jako vyhoření, s čímž jsem se tak trochu v posledních letech potýkal. Někdy. Ono to totiž přijde a odejde. Záleží na počtu ulovených úspěchů. Šel jsem do toho tedy s cílem lépe se soustředit a být klidnější a vyrovnanější, očekávání jsem ale neměl žádné. Spousta lidí, se kterými jsem o tom mluvil, byla skeptická. Někdo tvrdil, že je to jen placebo, někdo tomu prostě jen nevěřil. A o tom to podle mě je především. O víře. Celá seance byla velmi zajímavá. Po aplikaci sekretu dojde k okamžité reakci a tělem člověku prochází teplo směřující do hlavy, přičemž je velmi důležité správné a hluboké dýchání. Moc mi to ani nevadilo, přiznám se. Necítil jsem se nijak hrozně, Pavel kolem tancoval, chrastil chrastidlem a zpíval Kambo píseň, což byl dost zábavný moment a smál bych se, kdybych zrovna nezvracel. Kdysi jsem měl tendenci psát, ale v posledních letech jsem s tím přestal. Možná kvůli nedostatku času a energie, možná právě kvůli vyhoření. Řekl bych, že i tento text je důkaz toho, že to funguje, když si opravdu přejete, aby to fungovalo.